Ducati HM 796 2010

Jistě si vzpomenete na rok, kdy byl velmi bouřlivě přivítán Hypermotard 1100 z řad italských strojů jménem Ducati. Vstup do kategorie supermoto byl famózní a tehdy celému obecenstvu mezinárodních výstav motocyklů spadla čelist. Továrna však nezahálí a pro letošní rok představila po boku ambiciózní Ducati HM 1100 její slabší sestřičku, nesoucí označení Hypermotard 796.

Malý nebo velký? Vzhled jako přes kopírák. Tak jako lze jen velmi těžko rozeznat sportovní motocykl Ducati 848 a plnokrevný superbike stejné značky, tak ani u těchto dvou Hypermotardů se stejnými tvary to nebude mít nikdo jednoduché. Výrazný design u sportovních motocyklů je velmi žádaným ovocem a v tomto případě mi zachutnalo hned dvakrát tolik než obvykle. Můj první pohled směřuje na jednolitou přední masku s krátkým, pevným blatníkem. Otvory pod čirým světlometem by někomu mohly připomínat náporové sání vzduchu, v tomto případě se jedná pouze o estetický prvek. Téměř nepřehlédnutelná jsou výklopná zpětná zrcátka upevněná na blastrech s integrovanými LED diodovými blikači. Takovéto extravagance hodnotím většinou kladně, ale v případě funkčnosti a uživatelského ovládání zpětných zrcátek se mi nabízí pořekadlo „méně je někdy více“. Palubní deska 796tky skýtá rozměrný digitální displej, do kterého když zasvítí slunce, tak nepřečtete vůbec nic. V obvyklém režimu informuje o momentální rychlosti, ujeté vzdálenosti v kilometrech a teplotě motoru. Zcela pochopitelně, největší prostor patří stupnici úhlové rychlosti neboli otáček motoru. Pokud budeme chtít zkontrolovat například teplotu oleje, stav baterie, nebo aktuální čas, stačí palcem levé ruky zmáčknout jeden z dvojice přepínačů a listovat položkami. Motárdové nadšence, kteří by měli chuť prohnat tuto Ducati na nějaké trati, potěší přítomnost vlastních stopek. Ty se ovládají netradičním spínačem světelné houkačky. Na displeji nechybí ani soustava základních varovných světel, včetně kontrolky teploty oleje. Velmi chytrý a nápaditý je spínač elektrického startéru, jeho systém je opravdu propracovaný a nikoho nenechá bez povšimnutí. Ducati Hypermotard 796 je jakýmsi kompromisem mezi sportovně cestovním motocyklem a plnokrevným supermotem, znakem může být širší palivová nádrž, ale především sedlo, které umožňuje posádce pohodlnou jízdu i při delším cestování. Zadní část motocyklu je zvýrazněna dvojicí koncovek výfuku a nad nimi intenzivně svítící LED diodové koncové světlo. Koncovky výfuku připomínající doutníky kubánského domorodce celkem do této koncepce zapadají, nicméně bych si dovedl představit koncovku obdobného charakteru, jako měla třeba Ducati 999. Pohonná jednotka Hypermotardu je jak jinak vzduchem chlazený, čtyřtaktní, eLkový dvouválec s desmodromickým rozvodem sacích a výfukových ventilů. Přesný objem obou válců činí 803 kubíků při zdvihu 66mm a vrtání 88mm. Výrobcem udávaný výkon je pouze o 10kW nižší, než u silnější verze HM1100, v motoru se tedy skrývá 81 koňských sil. Jak silný může být tento osmi stovkový motor, napoví hodnota krouticího momentu, ta je rovna 77,5Nm při 6250 obrátek za minutu. Tuto sílu přenáší hydraulicky ovládaná, vícelamelová spojka v olejové lázni přímo na primární převod s šestistupňovou převodovkou. Formace výfukového systému 2-1-2 skýtá dvě lambda sondy pro přesnější řízení palivové směsi a samozřejmě plní úlohu homologovaného výfuku splňující limity Euro3. Jak už bylo řečeno, motor je chlazený vzduchem a tak pro eliminaci kolísání výkonu při vyšších teplotách byl přidán olejový chladič s pětiřadou strukturou voštin. Motocykl je postaven na tradičním příhradovém, trubkovém rámu, jehož svařované součásti vždy tvoří trojúhelníkový vzor. Docílena je lepší torzní pevnost, která lze uplatnit při rychlých průjezdech zatáčkou, kde jsou kladeny ty nejvyšší nároky na pevnost podvozku. Trochu protichůdné mi přijde uložení řidítek na silentblocích, zkreslující jízdní vlastnosti a chování motocyklu na silnicích. Třešničkou na dortu je unikátní letmé uložení zadního kola, kde základem je jednostranná, robustní kyvná vidlice. Přední kolo je zavěšeno na 43mm silných vidlicích Marzocchi. Značka je to určitě zvučná, ale co s vidlicí u takového typu motocyklu, když se nedá měnit základní nastavení? Alespoň zadní tlumící jednotka Sachs umožňuje změnu předpětí pružiny a její zpětný útlum. Velmi líbivé jsou černé 17ti palcové ráfky s pěti rozvětvenými paprsky. Brzdové ústrojí je vpředu i vzadu opatřeno komponenty Brembo. Vpředu nalezneme dvojici čtyřpístkových radiálních třmenů a kotouče s průměrem 305mm. Zadní kolo blokuje dvoupístkový třmen společně s 245mm velkým brzdovým kotoučem. Jako ovládání kanónu bojové stíhačky mi připadá propracovaný ovladač elektrického startéru. Nejedná se o klasickou kolébku on/off, nýbrž o sofistikovaný přepínač. V pozici STOP je tlačítko startéru chytře zakryto červeným přepínačem, tahem do pozice RUN se vysune startovací tlačítko a motocykl je připraven zažehnout. Motocykl nechávám v klidu ohřát a seznamuji se s prostředím řidiče. Velmi příjemný je bezesporu posez, který je přirozený a nenáročný. Pro delší cestování je uzpůsobeno i širší, měkké sedlo. Co mi dává trochu zabrat je nastavení zpětných zrcátek s netradičním postranním zachycením. Netradiční je i levý ovládací panel směrových světel, světelné houkačky, dvou přepínačů digitálního displeje a klaksonu. Na pozici všech tlačítek si člověk musí jednoduše zvyknout. Páčku přední brzdy a spojky mám nastavenou dle mého gusta a tak se vydávám do ulic. Rozjezd není vůbec špatný, Hypermotard se dere kupředu s velkou silou a nejvíce si libuje pod plným plynem ve spodních otáčkách. Ty nejvyšší točky používám při rychlých manévrech a předjíždění. Třeba takový třetí rychlostní stupeň jen velmi těžko v 9tisících zabrnká na nervy omezovači motoru. Největším problémem, který bych označil jako zásadní je šestistupňová převodovka. Jednotlivé převodové stupně jsou dle mého názoru nešťastně dimenzované. Hypermotard by se měl cítit v městském provozu jako ryba ve vodě, bohužel při dodržování padesáti kilometrové rychlosti jste odkázáni na dvě možnosti. Tou první je jízda na vytočenou a uhrkanou dvojku. Druhou možnou cestou je jízda na podtočený třetí rychlostní stupeň a být vystaven nadměrným vibracím celého stroje při konstantní poloze plynu. Na ostatní rychlostní stupně to není jiné, pokud nejsou vytočeny nad 4 tisíce obrátek za minutu. Ducati Hypermotard 796 for women, by se dalo přejmenovat oficiální označení tohoto motocyklu. Dalším příkladem může být jízda na 6tku mimo obec, tuhým řazením dávám za 6 a udržuji rychlost mezi 85-95km/h. Při držení této rychlosti motocykl pocukává a v zrcátkách je vidět cosi rozmazaného. Nic pro mě, a tak dávám dva dolů, plný kotlík a mizím v dáli. Ovladatelnost a především účinnost brzdového ústrojí musím na druhou stranu pochválit. Hypermotard reaguje velmi přesně na mé povely a v rychlých pasážích je opravdu statečný. Co mi, ale vadí a čemu jsem nepřišel na chuť, jsou řidítka na silentblocích. Na sportovním motocyklu je zapotřebí mít hned vše z první ruky a já jsem zde postrádal okamžitou odezvu od předního kola, abych mohl včas reagovat. Zato k funkci přední brzdy nelze mít jakýchkoliv námitek, její nástup je dostatečný a při intenzivnějším a častém používání nemění svůj brzdný účinek. Esteticky povedená zpětná zrcátka mají z pohledu řidiče dvě podstatné mouchy. Ze zkušenosti můžu říct, že po přejetí kanálu, zpomalovacího prahu nebo nerovného železničního přejezdu jsem musel opět zrcátka seřídit, svou polohu jen těžko držela. V neposlední řadě, je jejich šířka, na kterou jsem si musel dávat hodně velkého majzla. Jízdu mezi auty jsem musel řešit sklopením zrcátek a opětovným seřízením. Pozitivum na tom je jen jedna věc, při případném pádu poslouží namísto padací konstrukce, i když v tomto případě to vyjde na nemalé peníze.

Ducati Hypermotard 796 ve mně nezanechal žádný velký dojem. Všechno na mě působilo jako by to bylo spíchnuté horkou jehlou. Jediné co mě mile překvapilo, byla průměrná spotřeba, která se nevyšplhala výš, než na 4,5-5L/100Km. Kdybych měl na výběr z těchto dvou sestřiček, určitě bych volil tu silnější, tedy HM1100.